Když mi bylo sedmnáct let, tak už jsem se úplně viděla, že budu mít řidičské oprávnění a že konečně budu řídit automobil. Možná si říkáte, kde bych takhle mladá vzala peníze na automobil? Tohle jsem si říkala také, ale do té doby, dokud mi můj otec neslíbil, že jakmile udělám řidičské oprávnění, a to jenom napoprvé, tak mi ihned dá svoje starší auto. Auto bylo asi šestileté, tohle by mi nevadilo. Akorát tedy mělo opravdu hodně kosmetických vad, ale co jsem měla dělat? Říká se, že darovanému koni na zuby nekoukej, a tak jsem se tohoto hesla a tohoto motta opravdu pevně držela.
Nechtěla jsem otce naštvat tím, že bych se naštvala, že bych měla použité rozbité a škaredé auto, ale tak co, na jednu stranu mi to ani tak nevadilo. Lepší mít něco než nic. A řekla jsem si, že když potom budu chodit opravdu poctivě na brigádu anebo do zaměstnání, že si jednoduše potom jednoho dne našetřím na automobil. Tohle přesně jsem také řekla svému otci. Otec se ale smál, koukala jsem se na něj a vůbec jsem nechápala, co je na tom k smíchu, že si chci normálně poctivě našetřit na automobilu. Otec řekl, že tehdy si říkal tohle také. Jenomže potom si otec uvědomil, že on vlastně také si chtěl našetřit na nový automobil, ale nakonec mu to trvalo pět let.
A stejně si nakonec vzal leasing nebo úvěr. Už nevím, co přesně říkal, ale jednoznačně si prý na to nenašetřil sám. Chvíli jsem na něj koukala a říkala jsem si, že možná na tom asi něco pravdy bude, protože já už jsem se viděla, že někdy za první výplatu pojedu někam na dovolenou nebo že si koupím vysněnou kabelku anebo luxusní kožené boty, ale že bych ušetřila na automobil? No, možná až tak někdy v důchodu, protože můj dědeček si na auto v důchodu našetřil opravdu poctivě, odkládal si z důchodu vždycky dvacet procent a všechno zvládl opravdu rychle. Našetřil si na nové auto během šesti let.