S tělocvikem se na škole setká každý z nás, a to i na té základní. A víme, že není provozován pouze v tělocvičně. Součástí jsou také povinné kurzy plavání či bruslení, které žáci podstupují každý rok, a to již na prvním stupni. Samozřejmě na první pohled se zdá, že je to dobrý nápad – plavat by měl z pochopitelných důvodů každý, a bruslení se také může hodit. Ukazuje se však, že situace není tak růžová, jak by se mohlo zdát.
V první řadě je potřeba říci, že na samotném nápadu není nic špatného, naopak. Je to jen realizace, která silně pokulhává, a to v mnoha případech, často pak vinou učitele. Obvykle totiž nejsou najímáni profesionální instruktoři, kteří skutečně vědí, jak dítě naučit nejlépe plavat či bruslit, nýbrž to má na starosti jejich třídní učitel. Ten samozřejmě o tom má jen letmé povědomí.
To velmi často znamená nevhodnou metodu výcviku, případně zkrátka učitel nechá žáky jen tak se brouzdat ve vodě či na kluzišti, nebo po nich vyžaduje věci, kterých například některé z dětí zatím není schopno, případně se bojí. Je to částečně i proto, že většina z nich předpokládá, že jejich svěřenci již plavat či bruslit umí, a pokud ne, tak nevědí, jak přesně postupovat.
Výsledkem pak je, že mnoho rodičů tomu své děti učí již preventivně. Ty, které to neumí, si většinou z těchto kurzů odnesou spíše strach z plavání či bruslení, než aby tomu bylo naopak. A to je přesný opak toho, čeho by se měl učitel snažit dosáhnout.
Zde je však problém také v tom, že tělocvik je, minimálně na prvním stupni, považován za jakýsi doplňkový předmět, a nejsou zde kladeny prakticky žádné nároky na konkrétní vedení či na osnovy. To je samozřejmě je škodě dětí, které se tak sportování naučí spíše vyhýbat, neboť tímto způsobem si k němu vztah rozhodně nevytvoří. Je to tedy i jeden z faktorů, které přispívají k rozvoji dětské obezity, což je velká škoda.